A až všechno zakážeme, bude úplně nejlíp

Tohle mi vážně vyrazilo dech – s posledním listopadovým dnem skončil největší poker room v Praze. Rozhodnutí, které naprosto postrádá veškerou možnou logiku. I drsní chlapi posmutněli...

Pražský Magistrát neprodloužil licenci na provozování pokeru Card Casinu v Praze 5, takže od 1. prosince tam je v provozu už jen klasické kasino (viz zpráva zde). Čili výsledek je ten, že skončily pokerové turnaje, ale jedou tam dál bedny, ruleta a poker v podobě cash game - v té se opravdu dá prohrát barák za noc, v turnaji NE. Kde je logika??!

Je evidentní, že zas rozhodovaly „moudré“ hlavy, které absolutně netuší, která bije. Např. o tom, jak vlastně probíhá takový pokerový turnaj. Tak si to tedy rozeberme a ukažme si ten zásadní rozdíl mezi turnajem v pokeru a třeba hrou na automatech – pokud jde o ne/jistotu výhry (protože o peníze jde vždy až v první řadě, jak se říká).

POKEROVÝ TURNAJ

1. zaplatíte jednorázový vstup (obvykle 500–1 tis. Kč)
2. je vás třeba 100 hráčů (každý zaplatí stejnou výši startovného)
3. máte 100% jistotu, že na konci turnaje bude brát 10 lidí peníze (obvykle vyhraje peníze kolem 10 % účastníků) – a vy samozřejmě můžete být mezi nimi.

HRA NA AUTOMATECH

1. do bedny naházíte libovolně peněz (klidně tak za večer můžete prohrát i barák či auto)
2. nemáte žádnou jistotu výhry
3. podobný průběh má třeba i ruleta (neomezené sázky, nulová jistota výhry).

Prostě, turnajový poker je úplně jiná liga než nějaké automaty či ruleta apod. Záznamy z turnajů se vysílají i v televizích na sportovních kanálech (u nás je krom soukromých vysílá i veřejnoprávní ČT), stejně jako třeba šachy... Viděli jste snad někdy Mistrovství světa v automatech? Že ne? No, není se co divit – hrát automaty se opravdu nejde naučit, na rozdíl od pokeru, v kterém se dá neustále zlepšovat a učit (taktiku hry, čtení hry i lidí atd.).

Moc pěkně to popsal v diskusi pokerové komunity jeden hráč: „Mají pravdu soudruzi. Pokerové turnaje za 500,- jsou strašnej gembl a společnosti nebezpečné. Omezování svobody se začíná rozjíždět naplno.“

Přesně tak to totiž je! Vláda nám všem začíná pořádně utahovat smyčku – chystá zákaz kouření v hospodách (jakým právem chce rozhodovat, jak kdo provozuje svůj soukromý podnik?), chce vědět o každém kroku podnikatele/živnostníka (šmírácká kontrolní hlášení DPH začnou už od ledna), o další chystané hrůze v podobě EET ani nemluvě... A do toho, jen tak cvičně, aby řeč nestála, za nás pár městských zastupitelů rozhoduje, čím se můžeme bavit ve svém volném čase za SVÉ peníze - podotýkám, zcela bez znalosti věci, jen pro pochybné politické body u stejně neznalé veřejnosti.

Pokud už chtějí mocní vládcové eliminovat „patologické“ a já nevím jaké další jevy provázející hazard, proč třeba neomezí možnost hrát lidem, kteří pobírají sociální dávky? To by snad i jistou logiku mělo. Eventuelně snad ještě zrušení těch nejšpinavějších špeluněk s bednami, kde se opravdu schází „výkvět“ společnosti. Byť i to je pro mě už na hraně (zakázat někomu dosud legální podnikání), ale budiž. Ale proč komplikují život lidem, kteří si jednou za týden skočí na turnaj za pidizlomek svého platu?

Nadále zásadně odmítám řadit mezi hazard zrovna pokerové turnaje! Proč do hazardu nepatří třeba tolik oblíbená sportka? Jakou máte tam šanci ovlivnit výsledek?  

Vrátím se k právě skončenému pokeru v Card Casinu Prague. Zažila jsem tam svoje první výhry, samozřejmě i prohry a obzvláště zdařilé suck outy... Strávili jsme tam s přítelem skoro 4 roky, poznali hodně fajn lidí i pár protivů. Je fakt divný vidět ten sál takhle prázdný – když ještě v neděli večer jsme tam hráli poslední turnaj...

Na mnoho hráčů, s nimiž jsme se tam pravidelně potkávali, padla nostalgie. Fakt mě překvapilo, kolik hráčů-chlapů vyjadřovalo po neděli veřejně svůj smutek nad touhle událostí. Card byl v pokerovém světě prostě pojem, svým způsobem genius loci. A i když mnozí z nás občas odcházeli s mručením „no jasně, esa (kingy, queeny… doplňte si dle libosti a vlastní zkušenosti) můžu takhle blbě prohrát jedině v Cardu,“ přesto (nebo možná právě proto) nám všem bylo po neděli tak nějak divně smutno... Coby rozenému optimistovi mi nezbývá než si říct: Když se jedny dveře zavřou, otevřou se jiné – a snad tedy ještě mnohem lepší. Tak snad, no.