Co mě baví na pokeru

Že hned myslíte na peníze? Tak určitě... :) Výhry jsou samozřejmě nedílnou součástí té zábavnější stránky hry, ale o tom až za chvíli. Psychologie lidí – to je to, co mě na něm nejvíc baví. Prostě ráda pozoruju lidi – co dělají, j

Začnu ale tím, co mě na pokeru fakt nebaví, a to je počítat. V tomhle tedy nejsem typický hráč – matika mi nikdy moc nešla a počítání mě nebaví dodnes – přitom umět dobře počítat rozhodně patří k základním dovednostem dobrého pokerového hráče. Tohle fakt závidím těm (obvykle mladým) borcům – jak si bleskurychle dokážou spočítat všechny ty správné pot odds, outs, a bůhví co ještě. Mně to určitě dá zabrat o dost víc než jim, ale snažím se. Ve svých začátcích jsem si dokonce (hlavně nenápadně :)) počítala pod stolem na prstech karty do postupky... To už dnes naštěstí nemusím, ale když třeba vyskočí blindy na 150-300 a ante 75, chviličku mi trvá, než dám dohromady, kolik je přesně v potu, když je nás třeba sedm u stolu.

Mnohem víc se soustředím na pocity – mě prostě baví sledovat lidi, a to mi někdy přijde důležitější než ty zpropadené počty. Nakonec takový Stu Ungar je (byl) toho velkým důkazem – dokázal přehrát ostatní hráče jen tím, že je pozoroval a hrál podle jejich reakcí, ani přitom nepotřeboval vidět karty. 

Nezasvěcenému divákovi musí pohled na pokerové hráče „v akci“ připadat bizarní, možná i legrační – na stole leží společné karty, vedle nich hromádka žetonů, dva lidi na sebe zírají, eventuelně jeden zírá na druhého, ale ten se dívá jinam – upřeně do karet na stole, či někam do dáli, na televizi, kde zrovna běží fotbal... Po chvilce zdánlivě nehnutého zírání ten, který je na řadě, něco udělá (callne, raisne, foldne). Záměrně píšu „zdánlivě nehnuté“ – protože ač se laikovi může zdát, že člověk má dokonalý „poker face“, skutečný hráč toho na něm dokáže vidět hodně – nepatrné pohnutí obočí, rychlejší tep na krku atd. Takové ty základy, jakože k lepším kartám se přikloníte, od špatných odkloníte apod., už dnes zná kdekdo (přinejmenším by je měl znát každý, kdo to s pokerem myslí aspoň trochu vážně). Takže nastávají situace, kdy vás hráči zkouší oblafnout a „hrají“ tyto signály přesně naopak. Vtip je právě v tom, poznat, co je „divadlo“, a co skutečná reakce tzv. limbického systému mozku (který nikdy nelže).

Je fakt, že u pokerového stolu probíhá mimoverbální řeč těla v tak minimalizované podobě, až je pro laika nebo pokerového začátečníka takřka nepostřehnutelná. Pokud se ale na tyhle signály zaměříte, v běžném životě pak máte dojem, že na vás lidi řvou přímo megafonem, co si doopravdy myslí – protože obvykle lidi svá gesta neskrývají tak urputně, jako hráči při pokeru. Snáze tak třeba při obchodním jednání poznám, jestli mého partnera projekt opravdu zajímá, nebo zda mě poslouchá jen ze slušnosti a už by raději byl někde úplně jinde.

Nutno podotknout, že mě svým způsobem baví sledovat i lidi, kteří pokeru vůbec, ale ani zbla nerozumí, přesto z nějakého osobitého důvodu cítí potřebu se k němu vyjadřovat (a to pokud možno co nejvíc negativně). „Co je na tom  – sedět a zahazovat karty?! Zkuste si několik hodin tvrdě fyzicky makat, a pochopíte, co je to námaha!“ rozčiloval se v jedné diskusi čtenář. Rozhodně nechci zpochybňovat námahu při těžké fyzické práci, ale tímto výrokem dal dotyčný najevo, že poker viděl maximálně ve filmu. Ona to fakt není zrovna sranda – 10 i více hodin se dokázat pekelně soustředit, přesně vědět, co udělat v dalších krocích a nedopustit se pokud možno chyby. Paradoxně čím je člověk unavenější, tím nároky na jeho hru stoupají – zvyšují se úrovně sázek, vypadávají slabší hráči, takže zůstávají ti lepší. Tudíž v samém závěru, kdy už je člověk tím vším úplně vyšťavený, přichází nejtvrdší disciplína – finálový stůl a následně, v tom nejlepším případě heads up. I to mě na pokeru baví – že se člověk pořád musí zdokonalovat.

Baví mě, když jiní hráči vykládají o svých bad beatech a suckoutech... Někdy to, pravda, bývá až otravné, ale občas se člověk dozví opravdové perly, kterým se prostě musí zasmát – to když se někdo rozčiluje, že z UTG „zkušeně“ limpnul AA a byl – překvapivě – dorovnán skoro celým stolem a následně – ještě překvapivěji – poražen (nejlépe kombinací 6-2 od big blindu, kterému hned na flop přistály dva páry).

Pokerové historky jsou vůbec nedílnou součástí hry – a jejich vypravěčům často nedojde, jak tím záhy začnou otravovat své okolí. Jedna dvě historky jsou ještě fajn, ale když dotyčný mele vedle vás už 20 minut o tom, co včera raisnul, s čím šel jeho spoluhráč, a co nakonec přišlo na board... začnete většinou netrpělivě vyhlížet floormana, jestli se už nechystá váš stůl konečně rozpustit. Nebo aspoň nějakou prémiovou handu, abyste se otravy zbavili.

A co teprv personál kasina – tomu se už nejspíš z těch dokola omílaných historek dělá mdlo. Velmi mě pobavil nejznámější český turnajový šéf, když v rozhovoru pro pokerový časopis sdělil, že od té doby, co vybírá za každou takovou historku 50 Kč, už má od podobných otravů pokoj.

Baví mě výhry (koho by nebavily) – ale mám tím na mysli několik „druhů“ výher. Tak např. jste v handě, do které jste už investovali velkou část svého stacku, nemáte úplně nuts, ale pořád se vám nechce věřit, že je soupeř lepší. A při showdownu vidíte, že jste opravdu lepší a dealer sune tu hromadu chipů vaším směrem. Zejména v rozhodujících fázích turnaje je tento pocit doslova k nezaplacení!

Pak jde samozřejmě o výhru v turnaji, nebo třeba „jen“ postup do dalšího dne – ten pocit, když floorman ohlásí „hrajeme poslední hru dne“, máte před sebou dostatečnou hromadu žetonů, zahodíte plívy, co vám právě přišly, takže víte, že dnes už fakt nevypadnete...

No a samozřejmě samostatnou kapitolou je vítězství v turnaji – ten samotný moment vítězné partie, to je něco, co nejde popsat, to se prostě musí zažít! Tomuhle pocitu se opravdu vyrovná jen máloco.

A úplně nejvíc mě baví, když pak vyhrané peníze utrácím – to si pak u pokladny vybavím některou herní situaci, nebo někoho z hráčů a v duchu mu poděkuju, že mi přispěl právě na tento nákup.

Mimochodem, v souvislosti s výhrami si vždycky vzpomenu na výstižná slova Vicky Coren (jako jediná na světě vyhrála dvakrát Main Event EPT, a to v r. 2006 v Londýně a 2014 v San Remu) – a sice v tom smyslu, že pokerový hráč není nikdy spokojený, protože když vyhraje v turnaji peníze, mohl postoupit na lepší pozici a vyhrát víc. Když vyhraje celý turnaj, mohl vyhrát jiný, s větší výhrou. :)

Je toho opravdu moc, co mě na pokeru baví – a už teď se moc těším na svůj další turnaj, kde se, doufám, zase o něco zlepším!

PS: Omlouvám se všem, kdo poker neznají, že jsem v článku použila i slangové výrazy – kdo by něčemu nerozuměl, najde vysvětlení zde.