To se občas dozvíte, když si potřebujete během hry rozměnit žetony. A to není zdaleka všechno, co vás během večera může zaskočit nebo i pobavit – pokeroví hráči jsou totiž zřejmě ti nejpověrčivější lidi na světě.
Nadpis opravdu nelže – už ani nespočítám, kolikrát jsem u stolu zaslechla tuhle větu poté, co někdo (ať už přímo já nebo jiný hráč) požádal svého souseda o rozměnění žetonu větší hodnoty, aby se vzápětí dozvěděl „Hele sorry, já fakt neměním, mám potom smůlu“. Nebo aspoň pronese s jízlivým úsměškem: „Že vy si ode mě chcete vzít trochu štěstí?“. Od jisté doby už se zkrátka mnohem důkladněji rozmyslím, na koho se s žádostí o výměnu obrátím. Mám-li kolem sebe samé zakaboněné důležité obličeje, radši nechám výměnu na dealerovi – jemu hráči vyhovět musí (nebo by aspoň měli). :)
Co jsem zatím posbírala za nejzajímavější pokerové zvyklosti? Tak třeba – na (asi největším českém) turnaji v Pardubicích (PFP 2012) takový podivný mužíček pokaždé, když byl na buttonu, tak o něj šíleně nahlas třísknul kovovou známkou. Zpočátku to bylo i legrační – ale věřte, že po několikátém orbitu, kolem jedné ráno, už z toho měl kdekdo osypky, a to nejen na onom inkriminovaném stole. Já u toho bohužel zrovna byla a ten zvuk „slyším“ doteď. Mužíček toho nechal až poté, co mu na četné stížnosti spoluhráčů vyčinil floorman (snad mu i pohrozil sit outem, ale to už nevím, přece jen je to dlouho). Mimochodem – stejně mu tahle exhibice nebyla nic platná, do dalšího dne už neprolezl...
Asi nejznámějším (a to i u širší veřejnosti) pověrčivostním zvykem je hraní ve stejném oblečení. Co k tomu říct? Pokud dotyčný chápe, že u stolu nesedí sám a aspoň to triko/košili občas vypere a sám se také eventuelně nějaké té očistě příliš nevyhýbá, pak je vše ještě celkem v pořádku. Jenže, když má onen hráč dojem, že prací prášek by jeho triko zbavil nejen špíny a smradu, ale především „toho štěstíčka, které mu už tři neděle (měsíce, roky...) tak báječně přeje“, pak už končí legrace a začíná přinejmenším boj o vlastní žaludek. Když si vezmete, že vedle takového „klikaře“ sedíte třeba i 10 hodin... No, osobně se to snažím brát tak, že každá komplikace člověka vlastně zoceluje. :)
Inu dobrá, přiznávám – i já mám pár svých oblíbených pokerových trik a mikin, ve kterých mi prostě ty karty chodí nějak líp (jasný, že je to blbost, ale co kdyby, žejo...). Takže mám celou řadu fotek z různých turnajů, na kterých vypadám stejně, jako kdyby to bylo z jednoho dne. Ale (naštěstí pro své okolí) nepatřím k těm, co mají smrtelný děs a hrůzu z pravidelného praní a celkové osobní očisty.
Vstávačka & oblíkačka – to je pravidelný rituál pro každého, kdo jde na shortu do all-inu a hrozí mu vyřazení. Tím, že vstane, oblíkne se, dá si přes rameno tašku, do ruky vezme zbylé pití a celkově se tak nějak připraví na odchod, tak si prý takový hráč přivolá výhru – a světe div se, ono to občas i klapne. Asi proto jsem tedy včera vypadla se 7-7 proti 10-10 – jen proto, že jsem byla líná vstát?:) (na druhou stranu jen chvíli předtím stejně tak nevstal hráč s 9-10, kterého jsem se svým A-J mohla vyrazit, stejně mu přišla 9 a mně nic, takže se na mě úspěšně zdoublil – namísto, abychom se ho zdárně zbavili; tak kde je hergot nějaká spravedlnost?)
A pro úplnost dodám, že nedávno jsem zaslechla další průpovídku, týkající se „vstaváčky oblíkačky“ – zásadně prý při all-inu nesmí vstávat ten, komu vyřazení nehrozí. Upřímně vzato – mně to přijde i docela logické – proč bych měla vstávat, když ani po případné prohře nikam odcházet nemusím?
Někteří dealeři dávají lepší karty. Hm, tak na tomhle určitě něco bude. Také mám pár svých „oblíbenějších“ dealerů – např. sympatickou slečnu, která mi celkem spolehlivě dá tak 1-2 pokery za turnaj. Ta když přijde k našemu stolu, tak přímo plesám nadějí! A pak je pár dealerů, kteří mě vždycky spolehlivě potopí. A ejhle – zrovna včera mě jeden z nich hned dvakrát za sebou zdoublil. Tak jak to vlastně je?!?
Neměňte mi žetony! Řekl dealerce při jednom turnaji těsně před pauzou vedle mě sedící známý a uznávaný hráč Lukáš Dydek. Dodal, že to myslí smrtelně vážně a že si radši osobně počká na chip-raise, aby mu nic dalšího (než připravené pětadvacítky) nevyměnili. Jde o to, že jdete na pauzu a když se vrátíte, tak místo komínů stovek máte najednou jen pidihromádku tisícovkových žetonů. A to, zdá se, mnozí špatně snášejí! Potvrdil to nedávno ve svém článku i turnajový profesionál Tomáš Cibák: „Proč mi furt berou žetony? Rád si stavím pyramidy, rád si s žetonama hraju a přestavuju je a hlavně rád vypadám důležitě.“
Přenášení židlí. Ač to zní opravdu úsměvně, to se skutečně děje – hráči jsou schopni si po přesazení k jinému stolu s sebou vzít svoji doposud „šťastnou“ židli. „Jirko, židle ti nepomůže, to musíš prostě hrát lepší karty,“ komentoval zrovna včera jednoho takového přenašeče židlí jiný hráč.
Střídání záchodů. S tím se mi svěřila jedna hráčka – v pražském Card Casinu, kam chodíme, mají ženy k dispozici tři WC. A tak je prostě střídá – nikdy by nešla na stejný, i kdyby měla přijít za hodinu, když je dotyčná místnůstka zrovna obsazená...
Parkování na stejném místě. To samozřejmě občas není zcela možné, ale pokud to jen trochu jde, jsou hráči, kteří sveřepě zaparkují přesně tam, kde stáli posledně, když se jim dařilo.
Že vám ve výčtu chybí moje vlastní "úchylky"? No už jsem přece zmínila svoje oblíbená pokerová trika, ale nic víc ze mě fakt nedostanete. To přece nemůžu prozradit, pak by už ona „kouzla“ nebyla účinná... :)
A hlavně nezapomínejme, že poker přece není o štěstí, ale o dovednostech. Nakonec jsem o tom už napsala docela hodně blogů. (i když častá hláška u stolu zní „štěstí nepřepereš“)
PS: A co vy? Prozradíte nějaké osobní zvyklosti, kterými si přivoláváte výhru?
PS2: jako obvykle pro sichr přidám pokerový slovníček.
