O dvou výjimečných ženách

V úterý 16. února 2010, jsme se navždy rozloučili s jednou z nejvýraznějších osobností z tzv. kočičího světa - s paní Štěpánkou Dmitrijevovou. Před měsícem nás rovněž navždy opustila další úžasná dáma, Maruška Škvařilová. S oběma končí určitá éra v "kočičím světě". Tímto chci na obě výjimečné ženy co nejuctivěji vzpomenout.

Stepank a kockaKatka K.

Kolegyněmi z útulků jsem byla požádána, abych na tom na dnešním pohřbu promluvila. Přináším zde plné znění mé řeči - a kdo jste obě dámy znali, prosím, vzpomeňte s námi... Zároveň jistě všichni pochopíte, že pod takto citlivým textem neotevřu diskusi - nepřipustím, aby nějaký duševní chudák znesvětil svou hloupostí památku těchto dvou výjimečných žen. Případné osobní vzkazy (nejlépe se vzpomínkou na Štěpánku či Marušku) na můj mail přivítám s radostí!

Milá Štěpánko,

v posledních pár dnech, kdy jsem se chystala na tuto smutnou chvíli, jsem díky setkání s jedním z Tvých nejbližších a nejmilejších lidí pochopila, že jsem znala jen jednu z částí tvé úžasné a složité osobnosti.

Mám tu velkou čest znát Tě bezmála 20 let. Pro mě jsi byla velmi silná, rozhodná a přímá. Poznala jsem Tě – jak jinak – než v kočičím útulku, kam jsem tehdy chodila a snažila jsem se být užitečná svým dílkem.

Od začátku jsi pro mě byla jednou z nejvýraznějších osobností. Byla jsi vždy velmi věcná, a vše, co jsi říkala a konala, vždy směřovalo ke konkrétnímu rozumnému řešení problémů opuštěných a týraných zvířat, jak o ně pečovat a jak jim co nejlépe pomoci. Za ty roky jsem byla účastníkem mnoha tuhých sporů v rámci spolku, kdy jsi pro mě vždy představovala ty nejrozumnější a nejpraktičtější názory.

V našich kočičích kruzích jsi už mnoho let doslova pojmem a získala sis za ty roky zasloužený respekt a úctu. Byla jsi doslova mistryně v odchytu – neexistovala na tomhle světě kočka, kterou Ty bys nechytla! A nutno otevřeně říci, že Tě respektovali i ti, kteří s Tebou mnohdy i zásadně nesouhlasili. To se opravdu nepovede každému.

Přiznávám, působila jsi, určitě nejen na mě, přísně a dá se říci až úsečně, svá slova jsi odměřovala jako na lékárnických vahách. Zahlédnout u Tebe úsměv, to byl zážitek na rok. Ale každé slovo, co jsi řekla, mělo váhu a smysl. I proto jsem si Tě od samého počátku velice vážila a moje úcta se s časem stále více prohlubovala – k tomu, jaký jsi člověk a co všechno jsi vykonala.

Vždy sis vše dokázala výborně zorganizovat. Je, a jistě nejen mně, záhadou, jak jsi to všechno stíhala. My, co jsme Tě poznali, jsme si jisti, žes nepromarnila snad ani vteřinu ze svého nesmírně užitečného života.

Díky Tvé neuvěřitelné vytíženosti jsme měly možnost poznat i Tvé profesní prostředí, kde jsi našla i řadu blízkých a oddaných přátel, kteří Ti byli oporou nejen v práci, ale i v ne zrovna idylickém osobním životě a pochopitelně i v onom kočičím světě, jež byl nedílnou součástí Tvého Já. Ani nespočítám, kolikrát jsme si právě před budovou Tvé práce předávaly z auta do auta přenosky s kočkami či krabice s krmením. Své práce ses ostatně nevzdala ani v momentu, kdy už Tě opravdu opouštěly síly. Neopustila jsi ani své kolegyně, ani kočky a snažila ses vše stíhat tak, jak jsi byla mnoho let zvyklá. Odmítala jsi zvolnit své neutuchající pracovní a životní tempo, a upřímně vzato, jsme i my, tvoje okolí, nechtěli připustit, že bys Ty snad něco nezvládla. Bohužel, krutá a zlá nemoc byla nakonec silnější. Všechny nás to moc překvapilo a zasáhlo.

A pak jsem – teprve vlastně až včera – poznala Tvou další stránku, jaká jsi byla v té první polovině svého života, kdy tě většina z nás ještě dávno neznala. Dívala jsem se na fotky mladinké holčiny ve věku 20 let a víc….a viděla jsem na nich atraktivní mladou dlouhovlasou dlouhonohou krásku. Prostě KOČKU!

Vypadáš na těch černobílých fotkách tak moc šťastně, usmíváš se tak zářivě, jak Tě opravdu neznám. Já a zřejmě jen málokdo tady v této síni.

„Štěpánka byla velmi dívčí, moc krásná a citlivá. Chodili jsme na jazz do klubů, na poezii, četli jsme knihy. Pracovala tehdy na letišti jako pozemní stewardka, sice jí nabízeli, aby šla lítat, ale neměla ambice dělat kariéru. Chtěla žít takový úplně normální život s rodinou, v klidu, v přírodě…“ vyprávěl mi včera o Tobě muž Tvého srdce, doslova první a poslední v Tvém životě. Ten, jehož jsi milovala tehdy, na prahu svého složitého života, a který se Ti nakonec vrátil až na jeho samotném sklonku. Kruh se uzavřel a Ty jsi mohla odejít šťastná. Za to se s Tebou velmi radujeme a aspoň trochu to zmírňuje naši bolest.

Už jako mladá holka jsi prý měla ráda přírodu a vše živé, z Prahy jsi, spolu se svou první velkou láskou, utíkala do milovaných Brdských lesů… Z jeho krásných slov o tobě i z přiložených fotek jsem pochopila, že jsi do života vstupovala s velkou důvěrou a rozzářeným úsměvem. Nelíbilo by se ti, kdybych tu teď nějak detailně pitvala tvé vztahy, tak to samozřejmě dělat nebudu. Zkrátka asi to tak osud chtěl, že ten první láskyplný vztah byl uměle překažen...

Bohužel jsi pak potkala nesprávného člověka, a ten Tě obrovsky zklamal, a tím zasadil krutou a nesmazatelnou ránu do Tvého srdce, a tím i dalšího života. Tvůj srdečný úsměv v podstatě zmrzl a Ty jsi veškeré své city věnovala právě zvířatům, která Tě tolik potřebovala. Možná to tak opravdu mělo být – že Tvé poslání tady na tom světě bylo především zachránit ty spousty nevinných životů, a to i na úkor vlastního osobního štěstí a nakonec i zdraví a života. To proto Ti možná nebylo dáno prožít příliš mnoho obyčejné lidské radosti a partnerské lásky. Nicméně věřím, že malí čtyřnozí tvorové Ti svou lásku a vděk dali znát měrou vrchovatou…

Snad proto se Ti životní oporou stala i další moc krásná bytost – paní Maruška Škvařilová. Byla Ti svým způsobem druhou matkou, velmi laskavou a chápavou, Ty jsi pro ni byla dcerou, kterou kdysi tragicky ztratila. Obě jste byly krásné, moudré a nesmírně obětavé.

Dovolte mi prosím, vážení smuteční hosté, spojit rozloučení s oběma těmito ženami v jedno – Maruška nás opustila pouhý měsíc před Štěpánkou a neměli jsme možnost ji takto společně vyprovodit.

Život tyto dvě úžasné ženy osudově spojil v nerozlučnou dvojici a krutá souhra osudu spojila vlastně i jejich odchod z tohoto světa – snad do lepšího, kdoví.

Když odejde někdo navždy, jeho blízcí zjistí, co všechno mu nestačili říct a bolí, je, jak moc by toho chtěli povědět.

Maruško a Štěpánko, s Vámi by to ale bylo dost složité – už Tě vidím, Štěpánko, jak by ses na mě užasle koukla svým přísným pohledem, kdybych Ti náhle začala děkovat za vše, co děláš pro zvířata v nouzi. Úplně to vidím – to gesto a raději bys směrovala hovor jinam a chtěla bys honem rychle vědět, kdy zase budu moci odvézt nějaké Tvoje divousy na venkov….

A Ty Maruško, by ses sice podívala o poznání vlídněji, ale přesto bys slova díků utnula ladným gestem dámy, že to je přece zcela normální a v pořádku, když celý život zachraňuješ další a další nevinné životy. Vzpomínáme všichni na Tvé elegantní způsoby, které nezapřely urozený původ, o němž jsi nám toho moc vyprávět nechtěla – se skromností sobě vlastní. Vzpomínáme na Tvou nádhernou jemou mluvu, poznamenanou lehkým přízvukem. Jak kouzelně jsi říkala KÓČKY…

Obě jste byly tak moc skromné a braly jste jako samozřejmost, že jste tak moc užitečné a prospěšné. Obě jste vytrvale a obětavě stavěly životy zvířat nad svoje zájmy, bez ohledu na problémy a komplikace. A to i ve vypjatých momentech, kdy už Vašemu vlastnímu zdraví docházely síly a bilo na poplach! Ano, obětovaly jste zdraví i život ve prospěch zdraví a života těch jiných tvorů – slabých, nemocných a tolik vám vděčných. Snad proto ani jedné z vás nebylo dáno prožít příliš šťastný osobní život – jen proto, abyste ho mohly takto cele věnovat právě těm, kteří Vás tak moc potřebovali!

Však také pevně věříme, že se tam nahoře – někde – potkáte se všemi těmi kočičkami a pejsky, které jste zachránily. A že jich jsou tam nekonečné zástupy… Že Vám tam jistě nachystali teplé pelíšky a budou tam o vás pečovat neméně láskyplně, jako jste to dopřály Vy jim tady na zemi, kde je potkal mnohdy krutý osud...

V Talmudu se praví velké moudro, používali jsme ho jako motto na našich umisťovacích výstavách a je současně i mým celoživotním heslem: "Kdo zachránil jeden život, zachránil svět!" V tom případě jste Vy dvě zachránily několik vesmírných galaxií…!

Také se říká, že každý je nahraditelný. U Vás dvou to ale určitě neplatí. S odchodem Vás končí určitá éra dění v té naši podivné kočičí branži. Pro mnoho z nás tímhle končí to pozitivní a ušlechtilé, co v ní bylo. Jsme vám nesmírně vděčni za vše, co jste vykonaly ve prospěch tohoto světa. Slibuji, že se budeme snažit v tom za Vás dál pokračovat!

Skláníme se před Vámi a nikdy na Vás nezapomeneme!