A co mi dáte zadarmo?

"Pani, a co tu máte zadarmo?" otázal se mě starší pán v naší expozici "Kavárna u splavu" na veletrhu v Českých Budějovicích. "Pane, bohužel, my také zadarmo nic nedostáváme, všechno si musíme nakoupit a zaplatit," snažila jsem se mu s úsměvem vysvětlit. Pán otráveně mávl rukou a zamířil k prostějšímu  stánku s pivem, nejspíš v naději, že tam uspěje...

Píšu tenhle článek přímo na veletrhu v Českých Budějovicích, který je zaměřen na gastronomii (a už za 2 hodiny končí, takže to fakt není reklama). Snažíme se tu propagovat naše služby, které poskytujeme v jižních Čechách na Dačicku (ubytování a Hospůdku u splavu). Výše zmíněná příhoda je jen jednou z mnoha navlas podobných. Kde se v lidech bere ta představa, že vůbec existují věci jen tak "zdarma" pro každého?

Samozřejmě, velké a bohaté firmy si mohou dovolit uspořádat ochutnávky a nepopírám, že i já jsem v rámci veletrhu vyzkoušela pár novinek, např. vzorků příloh. Jenže - já následně toho zboží odeberu mnoho kilo do naší Hospůdky. Tak se dotyčné firmě jistě vyplatí, že do mě "investovala" drobný vzorek. Docela by mě ovšem zajímalo, kolik takových skutečných potenciálních klientů spolu se mnou ochutnávalo...?

U vedlejšího stánku měli misku s drobnými chuťovkami - na ukázku pro případné klienty - odběratele. Jak myslíte, že to dopadlo? Nejprve si kolemjdoucí brali plnými hrstmi (aniž by se vůbec zajímali o produkt či dotyčnou firmu)... to ještě zástupci firmy přešli velkorysým mlčením a zásoby doplňovali. Když si ale skupina středoškolských studentů začala nabírat do plastových misek, došla firmě trpělivost, vzorky stáhli z pultu a nabízeli je už jen reálným klientům.

Nebo jiný zážitek, pro změnu z nedávného veletrhu cestovního ruchu v Plzni. "Můžu si vzít tu mapu"? zajímala se paní o pěkný soubor map Regionu Renesance. Když jsem upozornila, že je pouze na prodej za 50 Kč, už mapu náhle nepotřebovala :o) Zájemce o mapy zdarma jsem odkazovala na stánky kraje nebo větších měst. Tam si totiž mohou dovolit vyrobit výpravné materiály vč. map na křídovém papíře. Důvod je prostý - tam se TO platí z rozpočtu města/kraje. Jakmile ale lidé musejí cokoliv pořídit z vlastní kapsy, chovají se mnohem obezřetněji a šetrněji. Uvědomují si vůbec tito "zdarma-zájemci", KOLIK to všechno stojí?

Musím si sakra rozmyslet, kolik peněz dám do reklamy svého podnikání, kterou inzerci či prezentaci si mohu dovolit zaplatit, a kterou holt musím oželet. Naši nabídku inzerujeme např. v takových těch trhacích mapách, které se rozdávají na infocentrech zdarma a je o ně (logicky :o)) obrovský zájem. Inzerujeme i v dalších mapách, jako je např. cyklomapa našeho regionu, ale o ty už taková rvačka není. Zatímco těch trhacích jsme v létě rozdali klientům bezpočet, oficiální cyklomapu za 85 Kč prodali jedinou...  Ano, já také ráda ušetřím, když to jde, ale představa některých lidí, že se vše dá sehnat zadarmiko, mě prostě udivuje.

Ano, vím, že když chci na náš podnik upozornit a přilákat nové hosty, musím investovat i do té reklamy, nejen do kvalitního zařízení či surovin. Jsem ráda, že si můžeme dovolit vůbec jet na veletrh, zaplatit si cestu, ubytování ad. s tím spojené náklady. Opravdu si ale nemůžu dovolit dávat kafe nebo pivo komukoliv na potkání zadarmo! Pochopitelně, jiná situace je, když přijde např. stálý host, ty občas vítáme/či se s nimi loučíme drobnou pozorností, panáčkem apod. A co si budeme povídat - nejlepší reklama je nakonec stejně zadarmo - a to je osobní doporučení. Největší radost mi vždy udělají hosté, kteří přijdou se slovy "nás doporučili kamarádi, že se jim u vás moc líbilo...".

Shrnutí: všechno má své meze. Netvrdím, že nerada dostávám dárky či pozornosti. Ale nedokážu si představit, že bych ověšená taškami šmejdila po veletrhu a koukala jen, kde co urvat zadarmo, aniž bych vůbec předpokládala, že to dotyčnému podniku "oplatím" osobní návštěvou = konkrétním finančním přínosem. Neříkám, že vyznávám jen styl "má dáti-dal"! Ale nelíbí se mi prostě, když někdo přistupuje k ostatním výhradně stylem "dej-ale já nedám nic".

Zajímalo by mě, zda výše uvedené se děje jen u nás, nebo zda je to běžné i v tzv. civilizovaném světě. Osobně si myslím, že dokud nebudeme znát cenu peněz - a to nejen vlastních, ale i těch "cizích" a hlavně "společných", nepohneme se dál - směrem k civilizaci.

Žeby šlo o neblahý pozůstatek doby minulé, kdy hlavním heslem bylo "kdo nekrade, okrádá rodinu"? Vzpomínám si totiž, jak jsem z kraje r. 1990, tedy hned po "revoluci", navštívila kolegy z rádia ve Svobodné Evropě v Mnichově. A zažila jsem doslova šok - když reportér potřeboval blok, šel do skladu a vybral si, co potřeboval. Byly tam regály plné bloků, tužek, tašek, všech možných kancelářských potřeb... každý si vzal skutečně jen ten jeden jediný blok, který potřeboval. Nikdo si tam nebral tašku bloků/tužek/čehokoliv na doma... tak, jak bylo obvyklé u nás v ČR (tehdy ještě ČSSR). Pro srovnání: sklad v tehdejším Československém rozhlase byl pečlivě zavřený za mříží a pomůcky se fasovaly na základě vypsaného dokladu, potvrzeného několika nadřízenými... Zkuste si tipnout, jak dlouho by vydržel ten sklad plný, kdyby byl zpřístupněn stejně, jako ten ve Svobodce? :o)

Žeby v tom byl ten zakopaný pes?